Optický klam

Na Zeleném poli, zas další návrat,
úšklebky bodají, tak dáš si zahrát.
Ať výčitky shoří, jak otep slámy,
navždycky spolu, navěky sami – snad…

Řekni mi důvod proč bych měl zůstat dál,
když vedle ve vsi začíná karneval.
Třináctý apoštol se srdcem na dlani,
uhýbá pohledem od kříže na strání.
Tvůj úsměv je jen optický klam,
a všechny kolem u stolu znám.
Ty tváře s úsměvem hladových vlků,
bez známek zardění dělají: „vrků“.
Mám ti vmést do oči pravdu či prach,
v žilách ti koluje ichor i strach.

Co kdysi byl džbán, teď znovu je hlína
stojící opodál, nezapomíná
že na protějším kopci žiješ a svádíš
svou krutou válku, boj se svým mládím – snad….

Řekni mi důvod proč bych měl zůstat dál,
když vedle ve vsi začíná karneval.
Třináctý apoštol se srdcem na dlani,
uhýbá pohledem od kříže na strání.
Tvůj úsměv je jen optický klam,
a všechny kolem u stolu znám.
Ty tváře s úsměvem hladových vlků,
bez známek zardění dělají: „vrků“.
Tak řekni mi důvod proč bych měl zůstat dál,
když vedle ve vsi začíná karneval.

Do Španěl

Jednou se určitě podívám do Španěl.
Bude to v září a budou dlouhé stíny.
Bude to na podzim a budou zvonit zvony.
Jednou se určitě vydám do Španěl.

Jednou si otevřu okno do dvora.
Vyplaším holuby a drbny na pavlači.
Vyhodím poslední plevel z květináče.
A pak se určitě vydám do Španěl.

Jednou se rozletěj dveře na ulici.
Bude to ráno – zametu práh.
Pozdravím pošťáka, pekaře poběhlici.
A pak se konečně vydám do Španěl.

O hladu

Žila si o hladu, snad sto tisíc let,
Všechny ty roky, chléb na dohled.
Žila si o hladu, každičký den,
namísto slzí, sůl v očích jen.

Za horou plnou sov,
tam za kamenným stolem.
Větrem zní tisíc slov,
Větrným Jeníkovem.

Kdopak tě nakrmí,
kdopak tě napojí.
Kdopak tě zavolá
až půjdeš po poli.

Stíny hran

Pokoj voní po uhlí
a po tabáku ti voní dech.
Představy které neztuhly
se probouzí v těch zdech.

Hlavou mi běží žárlivej film.
Utichli kněží, k údivům svým.
Hlavou se plazí, žárlivej film.
Neviní vrazi viní se z vin.

Zrcadla lžou mi do očí.
Stejně jsem v pokoji sám.
Kamkoliv se otočím.
Vidím jen stíny hran.

Nakonec

Odlož si závoj a karty na stůl
boty si zuj – spadla klec
to cos mi chtěla říct už hrozně dávno
povíš mi až nakonec.

Máš co si chtěla, mám co jsem chtěl
a nikdo z nás už nezáří štěstím
zatínej zuby, zatínej pěsti
z očí ti smutek na dálku věštím.

Ty jsi ta holka co noci upije
a světla přidá jen stěží
s košíkem na zmije netuší jak mi je
a neví o co mi běží.

Kostky jsou vrženy a káva sladká
postel zválená, prázdný byt
z mostu tu zůstala jen lávka vratká
stačí jen pustil plyn – zazvonit – a jít.

V sítnici

Ovce se pasou v posvátném háji.
Kde vzývali slunce a měřili čas.
Kdy třeba zasít kdy třeba sklízet.
Kdy obětovat jednoho z nás.

Za mlžnou stěnou prosvítá slunce.
A na pahorku spí hejno vran.
Tohle to ráno zůstává dlouho.
V sítnici září do všech stran.

Mě soudí jenom Bůh.
To do vínku dostal jsem k jménu….

Za mlžnou stěnou prosvítá slunce.
A na pahorku spí hejno vran.
Tohle to ráno zůstává dlouho.
V sítnici září do všech stran.

Za tímto světem, tisíc je světů.
Za těmi světy, tisíce snů.
Stačí jen zavřít oči a letět.
Necítit bolest do konce dnů.

Mě soudí jenom Bůh.
To do vínku dostal jsem k jménu….

Jazyky

Zle jazyky letí krajem,
táhnou s sebou černej mrak.
Zle jazyky letí rájem,
nesou s sebou lži a strach.

Zle jazyky pustým lesem,
polní cestou, do ulic.
Ke všem oknům, ke všem dveřím,
nepřinesou zhola nic.

Tichá voda

Nejsem lovec,
spíš hledač pokladů.
A pokud lovec,
tak orchideí.

Jsem kapka krve,
proudící časem.
Se sloní pamětí,
se sloní paměť.

Jsem tichá voda,
břehy podemílám.
Pod hladinou,
hýbu zemí.

Jsem kapka krve,
proudící časem.
Se sloní pamětí,
se sloní paměť.

S intuicí

Z plamene svíčky sílu krást,
přežít i rány v přítmí.
Dopisy s kouskem přízně číst.
jen tak – a být si jist.

Že nás dělí hora Bílá.
bělejší než sníh.
Kdyby sis rozsvítila,
zbude ti jenom:

Jenom vzpomínka z dětství,
doteky dějin světla.
Voda co kámen nectí,
krása co neodkvétá.
Řeka, kterou plaveš,
s intuicí ryby.
Sebe neoklameš,
když ti něco chybí.

Že nás dělí hora Bílá.
bílá jak kapka krve.
Kdyby sis rozsvítila,
zbude ti jenom…to co prve…

Jenom vzpomínka z dětství,
doteky dějin světla.
Voda co kámen nectí,
krása co neodkvétá.
Řeka, kterou plaveš,
s intuicí ryby.
Sebe neoklameš,
když ti něco chybí.

Moře

Moře skála svírá
jako pevná víra.
Moře skály laská
nekonečná láska.

Moře skály hladí
dlaně nenahradí.
Moře pláže laská
přeněžná to láska.

Moře s pískem hraje
svoje jinotaje.
Moře pláže víská
z dálky i z blízka.

Moře skály laská
vražedná to láska.
Moře skálu drtí
nenápadnou smrtí.

Nad Kraví Horou

Nad Kraví Horou
zvedá se prach
z hlasů sirén
vždycky šel strach.

Nad Kraví Horou
zvedá se prach
a hranice
je na dosah.

Z kořenů vytržený, z tebe u vytržení, venku se čerti žení, jsou celí usmažení.

Po pár stech metrech
dochází dech
děs všude, v kostech
v oknech i zdech.

Do rukou bodá
ostnatý drát.
zlá smečka v patách
nechce si hrát.

Z kořenů vytržený, z tebe u vytržení, v nebi se čerti žení, jsou celí usmažení.

Nad Kraví Horou
zvedá se prach
z hlasů sirém
vždycky šel strach.

Nad Kraví Horou
zvedá se prach
jen touha je
silná jak strach.

Z kořenů vytržený, z tebe u vytržení, v nebi se rudí žení, jsou celí usmažení.

Očima

Očima říkáš: Nech mě jít
Jsem tu jen náhodou
Můžeš se za mě pomodlit
Když modlitby ti pomohou

Očima říkáš: Nech mě jít
Jsem svět přestupní stanice
Můžeš se za mě pomodlit
A modlitba ta vrátí se

Očima říkáš: Nech mě jít
Musím se vrátit do noci
Můžeš se za mě pomodlit
Jinak ti není pomoci

Očima říkáš: Nech mě jít
Nejsem tu náhodou
Můžeš se za mě pomodlit
Když modlitby ti pomohou